Václav Altrichter se narodil jako nejstarší z 5 dětí 14. října 1937 v Ostravě-Zábřehu. Babička s dědou přišli z Německa do Čech, proto měl německé příjmení. V rodině byla muzika na denním pořádku. Maminka zpívala v kostele, tatínek hrál ve smyčcovém kvartetu, sestra Helena na klavír a nejmladší bratr Petr je věhlasným dirigentem. Bydleli ve Frenštátu pod Radhoštěm, kde v letech 1943-1948 navštěvoval základní školu a pak chlapeckou školu 1948-1952. Přihlásil se na hudební školu, na pedagogické oddělení pro přípravu učitelů hudby v Ostravě-Vítkovicích. V roce 1953 přešel na Vyšší hudebně-pedagogickou školu. Dnes se škola jmenuje Janáčkova konzervatoř. Studium ukončil v roce 1957. Pak nastoupil jako varhaník ve Frenštátě pod Radhoštěm, od roku 1960-1961 byl varhaníkem ve Velkém Újezdě u Olomouce a v letech 1961-1968 varhaníkem ve Frýdku, kde se zrodilo jeho kněžské povolání.
Bohosloveckou fakultu navštěvoval v Olomouci v letech 1968-1973. Kněžské svěcení přijal 23. června 1973 od biskupa Josefa Vrany. Tenkrát pršelo. Jeho první kaplanské místo byl Frýdek, pak Nový Bohumín a Orlová. V Orlové v roce 1979 začal salesiánský noviciát pod vedením P. Václava Filipce, který ho nadchnul pro Dona Boska. Do jeho rukou složil své první sliby.
V roce 1981 nastoupil jako administrátor farnosti Rožnov pod Radhoštěm, kde vydržel pouhý rok. Jak sám řekl, vyhodili ho pro jeho velkou angažovanost mezi mládeží. Nastoupil jako farář do Rybí blízko Nového Jičína, kde byl do roku 1992. To už se formovaly první komunity. V Ostravě se 8. prosince 1990 otevřel kostel sv. Josefa a ještě 5 let trvalo, než ústav opustili vojáci. Václav se přestěhoval na faru do Ostravy-Třebovic, kde působil do roku 2000.
Jeho dalším působištěm byla Kroměříž a excurendo farnosti Rataje a Zlámanka a to do roku 2006. Pak přesídlil až do Prahy k sestrám boromejkám do Domova sv. Karla Boromejského v Řepích. Od roku 2008 byl výpomocným duchovním ve Valašském Meziříčí. V roce 2010 se ocitl opět v Kroměříži ve farnosti sv. Mořice, odkud byl po pěti letech konečně ukotven u Milosrdných sester sv. Kříže na Koperníkově ulici.
31. prosince 2022 odešel k Nebeskému Otci, aby ukončil své pozemské utrpení, které bylo „obohaceno“ o výslechy u StB a neduhy zdravotního stavu. Co všechno musel vytrpět v roce 1984 v kopřivnickém hotelu Stadion, kdy se ho dva vyšetřovatelé snažili získat pro spolupráci! Výslech trval 12 hodin a na konci se Václav zhroutil. V té době ještě žila jeho maminka, která se pak o něho starala na faře. Tenkrát měl opravdu strach o svůj život. Vyhrožovali mu smrtí a fyzickým násilím. Upadl do mdlob. Probudila ho až studená voda, kterou mu vychrstli do obličeje. A protože stále nechtěl podepsat, přivolali si hotelovou servírku, která se před ním začala svlékat. Pracovníci StB vyhrožovali obviněním ze znásilnění. To už bylo na Václava moc a nátlaku podlehl. V průběhu výslechu utrpěl traumatický šok.
Václav přes všechny trable nikdy neztratil svůj specifický humor. Jednou jsme měli cvičení šťastné smrti. Václav čekal telefon od opraváře svého elektrického vozítka, na kterém podnikal své spanilé jízdy po Kroměříži. Opravář zavolal a zjišťoval, co všechno se bude opravovat a na konec rozhovoru zmínil, jestli bude mít dost peněz na zaplacení. Václav odpověděl: „Když nebudu mít, vezmu nůž a obejdu pokoje.“ Jeho poslední jízda na zpovídání ke sv. Mořici skončila vybitou baterií a nepojízdným vozítkem.
Ve svém okolí byl vyhlášeným zpovědníkem a duchovním rádcem. Sloužil všem, hned a kdykoliv. Pohyboval se sám na invalidním vozíku a kudy jezdil, tudy žehnal: na chodbách, ve výtahu, v jídelně, v pokojích. Jeho slova: „Všechno svěřujeme Pánu,“ myslel upřímně. Byl věrný salesiánským slavnostem, pečlivě hlídal všechny termíny a když to nešlo jinak, sám si odsloužil mši sv. Na Velikonoce nikdy nezapomněl vytáhnout pomlázku.
Pohřben bude v salesiánském hrobě ve Fryštáku.
